Co když klíče k sobě máš celý čas u sebe?

Proč tolik z nás hledá odpovědi venku?
Proč máme pocit, že někdo jiný ví líp, co máme dělat, co je pro nás správné, co potřebujeme?

Možná právě proto, že jsme v tom byli celý život trénovaní.

"Maminka a tatínek vědí líp."
"Učitelé, doktoři, kněží, politici – ti mají pravdu. Jsou to přece autority."
"Ty jsi ještě moc malý, tohle nemůžeš vědět…"

A tak začíná ten velký kolektivní omyl (lež): že nemáme přístup k vlastnímu vědění. Že se musíme spolehnout na někoho zvenčí, kdo nám řekne, co je správné. A že bez něj jsme ztracení.

Ale co když je to celé naopak?
Co když jsi to právě ty, kdo ví?

Ne proto, že jsi dokonalý nebo bezchybný. Ale protože jen ty vnímáš, co se děje ve tvém těle, v tvém životě, ve tvé energii. Jen ty máš přístup ke svému vlastnímu vnímání a vědění. Jen ty víš, kdy něco rezonuje – a kdy to skřípe, i když to "dává smysl".

Tvůj vnitřní kompas nikdy nehodnotí. Jen ti dává informace. Jen ukazuje směr.
A je tu pořád. Jen jsi možná zapomněl, že ho máš.

Pamatuješ si, když jsi byl malé miminko?
Plakal jsi, když jsi měl hlad. Když jsi chtěl být pochovaný. Když bylo něco nepohodlné. Bez přemýšlení. Bez hodnocení. Prostě jsi VĚDĚL.

Jenže pak přišla výchova. A místo toho, aby tě někdo podpořil v důvěře ve své vnímání, začal ti ukazovat, že se mýlíš. A tak sis přestal věřit.

Dobrá zpráva? Tohle se dá změnit. Tvé vědění je stále tady. Možná ti jen chvíli trvá, než se s ním znovu spojíš. Ale čím víc mu budeš naslouchat, tím snazší a přirozenější to bude.

💡 Co když by ses už dnes mohl znovu naladit na tu energii "já vím"?
Co když všechno, co hledáš, není venku, ale uvnitř?
A co když jsi nikdy klíče neztratil? Co když jsi je celou dobu nosil v kapse – jen ti někdo řekl, že je máš hledat venku?