Když vás někdo nevidí...

Možná je čas přestat se otáčet tím směrem.

Kolikrát v životě se ještě díváme k lidem, kteří nás vlastně neuvidí?
Rodiče, rodina, přátelé… někde uvnitř stále čekáme, že jednou uvidí, kým opravdu jsme.
A mezitím pouze reagujeme a přizpůsobujeme svoje volby, chování, komunikaci tomu, aby nás uviděli.

Kde tvoje dušička stále touží po uznání?
Nebude spíš jednodušší si uvědomit, že tě někteří prostě neuvidí?

A co když je právě tohle okamžik, kdy můžete přestat čekat a jít do akce?
Vybrat si něco jiného?

Když jsem si tohle uvědomil já, spadlo ze mě velké napětí. Přestat očekávat, že se "jednou probudí"
a uvidí mě. A v tom paradoxně vznikl prostor.

Prostor pro nové lidi, kteří mě viděli okamžitě — bez vysvětlování, bez dokazování, bez čekání.

Ne každý uvidí celou škálu toho, kým jste. A ani nemusí.
Když přestanete lpět na tom jednom člověku, jednom kruhu, jedné skupině… otevřou se dveře dalším.
A možná mnohem více "vašim".

Vesmíre, ukaž mi, kde jsou ti, co mě skutečně uvidí.

P.S. Ano — opět se ukazuje, že náš úhel pohledu tvoří naši realitu. 😊