I „konstruktivní“ kritika je pořád jen kritika

Kritika není vědomí.
Není to přítomnost.
Je to směs lží, soudů a závěrů, které nemají nic společného s tebou.

A přesto jí tolik věříme.
Protože jsme se naučili, že když někdo říká něco "pro naše dobro", mělo by to být pravda.
Že když přijde kritika, znamená to, že jsme něco udělali špatně a měli bychom to napravit.

Jenže… opravdu?

Kritika, i ta "konstruktivní", tě nikdy neposilní.
Vždycky tě trochu stáhne, zmenší, zpochybní.
Protože není energií vědomí – je energií soudů, které vycházejí z omezeného pohledu druhých.

A tady přichází moment, který zná většina z nás:
Když někdo něco řekne o nás – o našem chování, těle, práci, vztahu – a my si nejsme jistí, zda to je pravda.
Začneme o sobě pochybovat.
Rozjíždí se vnitřní dialog, který zní jako:
"Možná mají pravdu."
"Možná to opravdu dělám špatně."
"Možná bych se měl změnit."

A v tu chvíli ztrácíme kontakt se sebou.

To zmatení, které pak přichází, není selhání. Je to signál.
Je to známka toho, že jsme přestali vnímat sebe a začali věřit někomu jinému víc než svému vědění.
Vnitřní rozpor, který vzniká, je jako jemné napětí v těle – a čím víc ho ignorujeme, tím víc se stahujeme.
Do menšího. Do pochybností. Do nejasnosti.

Ale vědomí v tobě zmatek nezpůsobí.
Vědomí prostě ví.
Je klidné, tiché, prostorné a expandující tvůj život.

Takže pokaždé, když se přistihneš, že jsi zmatený, můžeš se jen zastavit a zeptat:
💫 "Je tohle vůbec moje?"
💫 "Je to pravda, nebo jen cizí názor, který jsem si stáhl do svého prostoru?"

Neodkupuj lež, kterou druzí projektují o tobě na tebe.
Nech ji klidně projít kolem, aniž bys ji dělal skutečnou.
Není to tvoje.

Nevěř nikomu, kromě sobě.
Protože jen ty víš, co je pro tebe pravda.

🌿
A pokud chceš znovu slyšet svůj vnitřní hlas jasněji,
pokud máš chuť rozplést zmatek a uvolnit prostor,
kde můžeš jen být — bez soudů, bez kritiky, v klidu se sebou…

Můžeš přijít na individuální sezení.
Tam, kde všechno, co není pravda, se rozpustí.
A to, co jsi doopravdy, se znovu rozsvítí. ✨