Nenech se vtáhnout do reality druhého

Známe to všichni.
Stačí jedno setkání, jeden telefonát, jedna chvíle v přítomnosti určitého člověka…
a najednou nejsme "doma".
Cítíme se divně, těžce, unaveně, zmateně, podrážděně nebo bez energie.
A možná ani nevíme proč.

Někdy si ale později uvědomíme, že jsme se nechali vtáhnout do reality někoho jiného.
Do jeho emocí. Do jeho problémů, omezení, přesvědčení.
Do jeho světa, který s námi vlastně nemá nic společného.

Proč to děláme?

Možná proto, že chceme pomoci.
Možná proto, že jsme byli naučení být tu pro druhé – "empaticky", "solidárně", "laskavě".
A někdy prostě proto, že jsme zapomněli, že máme volbu.

Jenže...
V okamžiku, kdy vstoupíme do reality druhého,
kdy se ponoříme do jeho pocitů, problémů, domněnek a úhlů pohledu,
přestáváme být sami sebou.

Ztrácíme lehkost, jasnost i sílu volby.
A velmi často se z nás – byť v dobré víře – stává oběť jeho světa.

Když se necháš vtáhnout, začínáš "nakupovat" jeho pohled na svět.
Začínáš věřit, že všechno je těžké, že život je boj, že nic nemá cenu, že lidi jsou zlí, že se to nikdy nezlepší…
A tak dál.

A i když v hloubi víš, že to tak není,
ten člověk je třeba tvůj rodič, dítě, přítel nebo kolega… a tak si řekneš:
"Musím s ním soucítit. Musím to pochopit. Nemůžu ho nechat ve štychu."

Ale co když to nemusíš?

Co když soucit neznamená, že na sebe přebereš jeho realitu?
Co když můžeš být plně přítomný, vnímavý a laskavý –
a přitom si zvolit zůstat ve svém prostoru?

Jak z toho ven?

Prvním krokem je vědomí.
Všímat si, kdy a kde tě někdo vtahuje do svého světa.
A může to být kdokoli: rodič, partner, dítě, kamarád, kolega... nebo úplně cizí člověk.
Nejde o to, že je "špatný".
Jde o to, že tvá energie není nástrojem pro jejich přežití.

Je rozdíl mezi tím být světlem, které inspiruje,
a tím být houbou, která nasává vše, co není její.
Jestli máš v sobě touhu být přínosem – začni tím, že budeš věrný sám sobě.

To, co lidem skutečně pomáhá, není tvoje účast v jejich bolestech.
Ale tvoje jasnost, přítomnost, nadhled a volba být něčím jiným.
Něčím, co oni třeba zatím neznají – ale mohou skrze tebe zažít.

A co když právě tím, že zůstaneš sám sebou, otevřeš i jim dveře ke svobodě?

Takže až příště ucítíš, že tě někdo vtahuje do své reality,
můžeš se v duchu usmát a říct si:

"Děkuji, ale dneska ne. Dneska volím sebe."

A co kdyby to byla ta největší laskavost pro vás oba?