Slovo potřebuju používáme dnes a denně. "Potřebuju to stihnout." "Potřebuju klid." "Potřebuju peníze."
Automaticky, bez přemýšlení… a hlavně bez vnímání energie, kterou tím vysíláme.
Kritika není vědomí.
Není to přítomnost.
Je to směs lží, soudů a závěrů, které nemají nic společného s tebou.
Celý život jsem se snažil přijít na to, kdo vlastně jsem a co mám se svým životem dělat. Co by mě mohlo naplňovat, co by mě bavilo.
Hledal jsem odpověď. Chtěl jsem najít něco, u čeho si řeknu: "Jo, tohle je ono!"
Kolikrát ses zastavil jen proto, že se někdo kolem tebe mračil, nesouhlasil, nebo ti dal najevo, že se mu nelíbí, jak žiješ?
Kolikrát jsi raději ztlumil svoji radost, jen aby se někdo jiný necítil nepříjemně?
Kolikrát v životě ses přistihl při tom, že dokazuješ, že něco funguje?
Dokazuješ, že tvé rozhodnutí bylo správné.
Dokazuješ, že tvá volba má smysl.
Dokazuješ, že jsi dost dobrý, silný, schopný …
Jak často máš tendenci brát věci osobně, jako by byly namířené přímo proti tobě?
Každou první? Každou druhou?
Anebo ani nevíš, že to tak děláš pořád?
Možná znáš ten pocit… Začneš si vybírat víc. Dovolíš si měnit věci, růst, žít ve větším stylu. A najednou se lidé kolem tebe začnou stahovat, odvracet, mizet. Přestanou komunikovat. A ty si říkáš: "Co jsem udělal špatně?"
"Nic ti není dost dobré! Jsi věčně nespokojený! Pálí tě dobré bidlo!"
Slyšeli jste to někdy o sobě? Možná dokonce od těch, kteří to myslí "dobře"?
Celý život nás učili, že otázka má jediný smysl – dostat odpověď. Ve škole, doma, v práci… vždy šlo o to "znát správnou odpověď". Jenže možná ti nikdo nikdy neřekl, že právě odpověď často všechno zastaví.