Možná znáš ten pocit… Začneš si vybírat víc. Dovolíš si měnit věci, růst, žít ve větším stylu. A najednou se lidé kolem tebe začnou stahovat, odvracet, mizet. Přestanou komunikovat. A ty si říkáš: "Co jsem udělal špatně?"

"Nic ti není dost dobré! Jsi věčně nespokojený! Pálí tě dobré bidlo!"
Slyšeli jste to někdy o sobě? Možná dokonce od těch, kteří to myslí "dobře"?

Celý život nás učili, že otázka má jediný smysl – dostat odpověď. Ve škole, doma, v práci… vždy šlo o to "znát správnou odpověď". Jenže možná ti nikdo nikdy neřekl, že právě odpověď často všechno zastaví.

"To si špatně pamatuješ."
"Přeháníš."
"To se nikdy nestalo."
"Ty jsi moc citlivý."
Znáš to?

Nedávno jsem měl velmi silnou konzultaci.
Klientka během ní procházela hlubokými vhledy, postupně odklízela vrstvy svých omezení, a na konci mi řekla větu, která mi rezonuje dodnes:

Znáš to, když se naštveš a věci se najednou rozhýbou?

Stalo se ti někdy, že jsi dosáhl něčeho, o čem jsi snil, a místo radosti přišel pocit prázdna?

Proč tolik z nás hledá odpovědi venku?
Proč máme pocit, že někdo jiný ví líp, co máme dělat, co je pro nás správné, co potřebujeme?

V posledních letech se z různých koutů osobního rozvoje čím dál častěji ozývá:
"Musíš to přijmout."
"Dokud to nepřijmeš, bude tě to ovládat."
"Přijmi svou minulost, přijmi své tělo, přijmi své chyby, přijmi svoje stíny…"

Známe to všichni.
Stačí jedno setkání, jeden telefonát, jedna chvíle v přítomnosti určitého člověka…
a najednou nejsme "doma".
Cítíme se divně, těžce, unaveně, zmateně, podrážděně nebo bez energie.
A možná ani nevíme proč.